Přejít k hlavnímu obsahu

Když dům hoří

Giorgio Agamben: Když dům hoří
Giorgio Agamben
Když dům hoří

„Všechno, co dělám, postrádá smysl, když dům hoří.“ A přece právě když dům hoří, je třeba pokračovat jako vždy, dělat všechno pečlivě a přesně, možná ještě pozorněji – i když si toho nikdo nevšimne. Může se stát, že život zmizí z povrchu zemského, že nezbude žádná památka na to, co bylo uděláno, v dobrém i ve zlém. Ale ty pokračuješ jako předtím, je příliš pozdě na změnu, už není čas.

„To, co se děje kolem tebe, / se tě už netýká.“ Jako geografie země, kterou musíš navždy opustit. A přece, jak to, že se tě to ještě dotýká? Právě teď, když už to není tvoje věc, teď, kdy se všechno zdá skončené, každá věc a každé místo se vyjevují ve své pravé podobě, nějak se tě dotýkají, takovým bližším způsobem — takové, jaké jsou: lesk a bída.

Filozofie, mrtvý jazyk. „Jazyk básníků je vždy mrtvým jazykem… je to zvláštní: mrtvý jazyk, který se používá na to, aby bylo myšlenkám dáno více života.“ Možná to není mrtvý jazyk, ale nářečí. To, že filozofie a poezie hovoří jazykem, který je méně než jazykem, ukazuje na míru jejich postavení, jejich zvláštní životní síly. Vážit, posuzovat svět, poměřovat jej s nářečím, s mrtvým jazykem, který nicméně stále vyvěrá, v němž nelze změnit ani jedinou čárku. Mluv nadále tímto nářečím, právě teď, když dům hoří.

Který dům hoří? Země, v níž žiješ, nebo Evropa, nebo celý svět? Možná již domy, města shořely, nevíme jak dávno, v jediném obrovském požáru, a my jsme předstírali, že jej nevidíme. Z některých zbyly jen kusy zdí, stěny s freskami, okraje střech, jména, tolik jmen, již ohlodaná ohněm. Přesto to všechno zakrýváme bílou omítkou a klamavými slovy, takže vypadají netknutě. Žijeme v domech a městech vyhořelých do základů, jako by stále ještě stály, lidé předstírají, že v nich žijí, a prochází se v maskách troskami, jako by byli stále ve starých známých čtvrtích.

Plamen však teď změnil podobu a podstatu, stal se digitálním, neviditelným a chladným, ale právě proto je teď mnohem blíž, olizuje nás a obklopuje v každém okamžiku.

To, že se civilizace – tedy barbarství – zhroutí, aby již nikdy více nepovstala, není nic nového. Historici jsou zvyklí označovat a datovat předěly a ztroskotání. Ovšem jak být svědky proměny světa na trosky, máme-li zavázané oči a zakryté tváře, svědky republiky, která se hroutí bez jasné mysli či hrdosti, v ponížení a strachu? Slepota je o to zoufalejší, protože trosečníci předstírají, že řídí vlastní ztroskotání, přísahají, že je možné mít technicky vše pod kontrolou, že není zapotřebí nového boha ani nové nebe – jen zákazy, odborníci a lékaři. Panika a darebáctví.

Co by to bylo za Boha, kterému by nebyly určeny ani modlitby, ani oběti? A co by to bylo za zákon, jenž nezná příkazu ani vyplnění? A co je to za slovo, které neznamená ani nepřikazuje, zůstává však na počátku – dokonce před ním?

Kultura, která cítí, že je u konce, že už jí nezbývá život, se snaží řídit jak je to jen možné svou zkázu prostřednictvím trvalého výjimečného stavu. Totální mobilizaci, v níž Jünger spatřoval základní rys naší doby, je třeba vnímat z této perspektivy. Lidé musí být mobilizováni, musí se cítit neustále v nouzovém stavu, dopodrobna regulovaném těmi, kdo mají moc o takovém stavu rozhodovat. Avšak zatímco mobilizace měly v minulosti snahu o přiblížení lidí, usilují dnes o jejich izolaci a o jejich vzájemné vzdálení.

Jak dlouho již dům hoří? Jak dávno již shořel? Je jisté, že před sto lety, mezi lety 1914 a 1918, se v Evropě stalo něco, co hodilo napospas plamenům a šílenství všechno, co se zdálo být ještě celistvé a živé. O třicet let později vypukl znovu všude požár a od té doby nepřestává hořet, bez ustání, skrytý a sotva postřehnutelný pod vrstvou popela. Možná však vypukl požár již mnohem dříve, kdy se slepá touha lidstva po spasení a pokroku spojila se silou ohně a strojů. To vše je známé a není třeba to opakovat. Místo toho bychom se měli sami sebe ptát, jak jsme mohli dál žít a myslet si, zatímco vše hořelo, že uprostřed požáru nebo na jeho okrajích zůstalo cosi neponičené. Jak jsme dokázali dýchat skrze plameny, co jsme ztratili, k jakým pozůstatkům – nebo k jakému klamu – jsme se uchýlili?

A teď, když už to nejsou dál plameny, ale pouze čísla, počty a lži, jsme zcela jistě slabší a osamělejší, avšak bez možnosti ústupků, zcela při smyslech jako nikdy předtím.

Jestliže se základní architektonický problém stává viditelným pouze v domě v plamenech, je tudíž možné teď vidět, co je v sázce v dějinách Západu, co se snažil za každou cenu pochopit a proč to nemohlo skončit jinak než neúspěchem.

Jako by se moc snažila za každou cenu uchopit holý život, který vytvořila, avšak ať se sebevíc snaží si jej přivlastnit a kontrolovat ho pomocí jakýchkoli mechanismů – nejen policejních, nýbrž i lékařských a technologických – tento život jí nutně uniká, neboť je z definice neuchopitelný. Ovládat holý život je šílenstvím naší doby. Lidé zredukovaní na svou čirou biologickou existenci nejsou nadále lidmi, ovládání lidí a ovládání věcí splývají v jedno.

Ten jiný dům, který nemohu nikdy obydlet, který je však mým skutečným domovem, ten jiný život, který jsem nežil, ale myslel jsem si, že ho prožívám, ten jiný jazyk, ten, který jsem vyslovoval slabiku po slabice, aniž bych v něm dokázal promluvit – Jsou mi tak vlastní, že je nikdy nemohu mít…

Když se myšlení a jazyk rozchází, myslíme si, že můžeme mluvit a zapomenout na to, že mluvíme. Poezie a filozofie, říkají-li něco, nezapomínají na to, že mluví, pamatují si jazyk. Pamatujeme-li si jazyk, nezapomínáme-li, že můžeme mluvit, stáváme se svobodnějšími, nejsme vázáni k věcem a pravidlům. Jazyk není nástroj, je to naše tvář, otevřenost, v níž se nacházíme.

Tvář je tím nejlidštějším, člověk má tvář a ne prostý čenich nebo tlamu, neboť přebývá v otevřeném prostoru, protože se lidskou tváří odhaluje a komunikuje. Proto je tvář místem politiky. Naše nepolitická doba nechce pohlédnout do vlastní tváře, drží si od ní odstup, maskuje ji a zakrývá. Už nesmí být tváře, ale jen čísla a počty. Dokonce ani tyran nemá tvář.

Cítit se naživu: být zasažený vlastní citlivostí, být jemně odevzdaný vlastnímu gestu, aniž by bylo možné jej vzít na sebe nebo se mu vyhnout. Cítit se naživu mi činí život možným, i kdybych byl zavřený v kleci. A není nic skutečnějšího než tato možnost.

V následujících letech budou pouze mniši a zločinci. A přece není možné jednoduše udělat krok stranou, myslet si, že lze uniknout troskám světa, který se všude kolem nás zhroutil. Protože toto zhroucení se nás týká a oslovuje nás, neboť i my jsme součástí těchto trosek. A je třeba se opatrně naučit tyto trosky používat co nejsprávněji, nenápadně.

Stárnout: „růst pouze v kořenech, nikoli více ve větvích“. Rozvíjet kořeny, ne však květy nebo listy. Nebo spíš jako opilý motýl přelétnout nad tím, co prožil. Ještě jsou větve a květy v minulosti. A je možné z nich ještě vyrobit med.

Tvář je s Bohem, kosti jsou však bezbožné. Zvnějšku nás vše tlačí k Bohu, uvnitř tvrdošíjný, posmívající se ateismus kostry.

To, že jsou tělo a duše neodlučitelně spjaty, je věcí duchovní. Duch není něco třetího mezi tělem a duší, je jejich bezbrannou, úžasnou shodou. Biologický život je abstrakcí, a právě tuto abstrakci se snaží ovládat a léčit.

Pro nás samotné není možné spasení: spasení je možné proto, že jsou tu druzí. A není to jen z mravních důvodů, protože bych měl jednat pro jejich dobro. Spasení je jen proto, že nejsem sám: mohu se zachránit pouze jako jeden z mnoha, jako někdo jiný mezi jinými. Sám – a to je osobitá pravda osamělosti – spasení nepotřebuji, jsem naopak ve vlastním slova smyslu nespasitelný. Spasení je rozměr, který se otevírá, protože nejsem sám, protože je tu různost a mnohost. Bůh se vtělil a přestal být jedinečným, stal se jedním člověkem z mnoha. Proto se křesťanství muselo propojit s dějinami a následovat svůj osud až do konce – a když se dějiny, jak se dnes zdá, vytrácí a rozpadají, blíží se křesťanství rovněž ke svému konci. Jeho nevyléčitelná rozporuplnost tkví v tom, že hledalo, v dějinách a prostřednictvím dějin, spasení nad rámec dějin, a když dějiny skončí, zmizí mu půda pod nohama. Církev byla ve skutečnosti solidární nikoli se spasením, nýbrž s dějinami spasení a vzhledem k tomu, že hledala spasení [salvezza] prostřednictvím dějin, nemohlo to skončit jinak než zdravím [salute]. A když přišel čas, neváhala a obětovala spasení ve jménu zdraví.

Je potřeba odtrhnout spasení od jeho dějinných souvislostí, nalézt pluralitu mimo dějiny, pluralitu jako únikovou cestu z dějin.

Odejít z nějakého místa či nějaké situace, aniž bychom vcházeli do jiných území, zanechat identitu a jméno, aniž bychom přijali jiné.

K přítomnosti se můžeme pouze vracet, zatímco k minulosti přicházíme přímo. To, co nazýváme minulostí, je pouze náš dlouhý návrat směrem k přítomnosti. Hlavním prostředkem moci je oddělit nás od minulosti.

Co nás osvobozuje od břemene, je dýchání. Při dýchání jsme ve stavu beztíže, poháněni jako v letu mimo dosah přitažlivé síly.

Budeme se muset znovu naučit usuzovat, avšak s úsudkem, který netrestá ani neodměňuje, nezprošťuje ani neodsuzuje. Je to čin bez cíle, jenž odděluje bytí od jakéhokoli účelu, nevyhnutelně nespravedlivého a lživého. Jen přerušení, okamžik mezi časem a věčností, v němž se mihne obraz života bez účelů či plánů, beze jména či paměti – a který proto zachraňuje, nikoli ve věčnosti, nýbrž v jakémsi „druhu věčnosti“. Úsudek bez předem nastavených kritérií a přece právě proto politický, protože navrací život své přirozenosti.

Cítit a mít city, pocit a sebeláska jsou souběžné. V každém pocitu máme cit cítění, v každém pocitu sebe sama cítíme druhé, přátelství a tvář.

Skutečnost je závoj, skrze nějž vnímáme to, co je možné, co můžeme či nemůžeme udělat.

Není snadné rozpoznat, které z našich dětských tužeb se naplnily. A to především, pokud část toho, co se naplnilo, která hraničí s tím, co je nesplnitelné, je dostatečná pro to, abychom žili dál. Strach ze smrti vzniká tehdy, vzroste-li část nenaplněných tužeb nad možnou míru.

„Buvoli a koně mají čtyři nohy: tomu říkám Nebe. Dát koním ohlávku, protknout buvolům nozdry: to nazývám lidským. Proto říkám: dbejte, aby lidské nezničilo ve vás Nebe, aby záměrné nezničilo nebeské.“

V hořícím domě zůstává jazyk. Nikoli jazyk, ale prastaré, pravěké, oslabené síly, které ho střeží a připomínají, filozofie a poezie. A co střeží a co připomínají o jazyce? Není to to či ono významné tvrzení, není to ten či onen článek dobré či zlé víry. Spíše samotnou skutečnost, že existuje jazyk, že ač beze jména jsme otevřeni ve jménu a v tomto otevření, v tomto gestu, v této tváři jsme nepoznatelní a odhalení.

Poezie, slovo je to jediné, co nám zůstává z časů, kdy jsme ještě neuměli mluvit, temný zpěv v nitru jazyka, nářečí nebo mluva, kterým nedokážeme plně porozumět, a kterým nemůžeme jinak než naslouchat – i přesto, že dům hoří, přesto, že v jejich jazyce, který hoří, lidé dál mluví bez ladu a skladu.

Existuje však jazyk filozofie, stejně jako jazyk poezie? Podobně jako poezie, filozofie přebývá plně v jazyce a pouze způsob tohoto přebývání ji odlišuje od poezie. Dvě napětí na poli jazyka, která se protínají v jediném bodě a pak se vytrvale rozcházejí. A kdokoli pronese správné slovo, jednoduché, plodné slovo, přebývá v tomto napětí.

Kdo si uvědomí, že dům hoří, může mít sklon pohlížet na své bližní, kteří si to, jak se zdá, neuvědomují, s pohrdáním a opovržením. Jsou však právě tito lidé, kteří nevidí a nemyslí, lemury, oněmi duchy zesnulých, za než budete skládat účty v poslední den? Uvědomění, že dům hoří, nás nepovyšuje nad druhými: naopak, budete si s nimi muset vyměnit poslední pohled, až se plameny přiblíží. Co můžete říct těmto lidem, tak neuvědomělým, že se zdají téměř nevinní, na ospravedlnění vašeho nároku na svědomí?

V hořícím domě dál děláš to, co jsi dělal předtím — ale nemůžeš se vyhnout pohledu na to, co ti teď plameny ukazují v nahotě. Něco se změnilo, nikoli v tom, co děláš, nýbrž ve způsobu, jak to pouštíš do světa. Poezie napsaná v hořícím domě je spravedlivější a pravdivější, protože ji nikdo neuslyší, protože nic nezajistí, že se jí podaří uniknout plamenům. Pokud si však, náhodou, najde čtenáře, pak nemůže žádným způsobem uniknout apostrofě [oslovení nepřítomné osoby, ideje nebo věci], která jej volá bezbranným, nevysvětlitelným, tlumeným hlasem.

Pravdu mohou vyslovit jen ti, u nichž není žádná pravděpodobnost, že jim bude nasloucháno, jen ti, kdo mluví z nitra domu, který neúprosně pohlcují plameny.

Člověk se dnes vytrácí, jako odplavená tvář v písku na pobřeží. Avšak to, co se dostává na jeho místo, nemá již více svět, je to jen holý život, oněmělý a bez dějin, napospas výpočtům moci a vědy. Možná však jen z tohoto zničení se může jednoho dne něco jiného pomalu nebo náhle objevit – jistě to nebude nějaký bůh, ale také to nebude jiný člověk – nové zvíře, možná, duše žijící jiným způsobem…

5. října 2020

Publikováno se svolením nakl. Giometti & Antonello, které tento Agambenův text spolu s dalšími vydalo v roce 2020 v knize Quando la casa brucia

Překlad: UL / Korektury: Bára V. M. / Ilustrace: Žebrák Yebichai, indián z kmene Tonenili-Navajo, oblečený do smrkových větví, cca. 1904

Czech