Morální panika a represe

Po řadě knih o sociálních hnutích a demokracii vydala Donatella della Porta kratší text, který se nachází na pomezí odborné analýzy a příspěvku do politické debaty. Jeho teoretickým přínosem je především to, že vrací do diskuse už mnohokrát pohřbívaný koncept morální paniky. Oproti četným a přesvědčivým kritikám¹ přitom ukazuje, že pro některé situace v naší společnosti si uchoval výpovědní hodnotu.

Když Stanley Cohen před více než padesáti lety pojem morální paniky představil, ukázal, jak vzniká masová hysterie vztahující se na nově se objevující a kontroverzní jevy ve společnosti (v jeho zkoumání šlo o subkultury mládeže). Aby taková hysterie vůbec mohla vzniknout, je třeba hned několik faktorů najednou. Tím nejdůležitějším jsou podnikatelé v oblasti morální paniky. Těmi mohou být konzervativní kněží, novináři, politici nebo jiné veřejně činné osobnosti, které identifikují a pojmenovávají společenské problémy a autoritativně promlouvají o odpovědnosti a vině. Jak ukazují další včetně Donatelly della Porta, může se také jednat o hnutí, nátlakové skupiny nebo i oficiální instituce. Terčem se obvykle stávají „deviantní“ lidé, tzv. lidoví ďáblové, kteří se odmítají podřídit hodnotám většinové společnosti, a v očích podnikatelů v oblasti morální paniky tak mají moc rozložit společnost zevnitř.²

Roli „lidových ďáblů“ na sebe berou různé skupiny lidí, může se jednat o subkultury, sexuální nebo etnické menšiny, ale třeba také matky samoživitelky. Stav morální paniky se může objevit a zase rychle zmizet, anebo trvat celé dekády. Nejdůležitější ingrediencí morální paniky je „amplifikace“, zvětšení problému do takové míry, že přestane odpovídat realitě a společnost tak nabude dojmu, že se nejedná o marginální jev, ale o skutečnou společenskou hrozbu. O to se často postarají média. Cílovou skupinou, na kterou zprávy o lidových ďáblech míří, je široká veřejnost, která v ideálním případě narativy přijímá, a sama pak morální paniku šíří.

Případy morálních panik, které popisuje della Porta, se v tomto ohledu od jevů popsaných Cohenem liší. Vesměs se nejedná o případy masové hysterie, protože ti, co by v rámci teorie morální paniky měli představovat lidové ďábly, tj. „antisemité“ z řad umělců, vědců a veřejně činných osobností, byli „zrušeni“ ještě před tím, než k masové hysterii společnosti vůbec mohlo dojít. Autorkou popisované morální paniky jsou mnohem více zaměřeny na ovlivňování institucí, které činí kroky k odstranění propalestinských hlasů, aniž by se před tím nějaká masová hysterie strhla.

Situace analyzované v její práci se od původních morálních panik liší také tím, že popisovaní „lidoví ďáblové“ nevyčnívají z běžné společnosti svým vzhledem nebo svým životním stylem, ale politickými názory. Ty v mnoha případech reprezentuje např. status na sociálních sítích, veřejné vystoupení nebo podpis petice. Její text tak ukazuje, že právě historický a geografický kontext hraje zásadní roli v tom, kdo, kdy, kde a jak se může stát lidovým ďáblem. Zásadní inovací jejího textu je pak zejména propojení konceptu morální paniky s analýzou politických důsledků konstruování kolektivní paměti. Ve své analýze přesvědčivě ukazuje, jak se zdrojem morálních panik stala dynamika debaty o německé vině za holocaust a její vztažení k izraelsko-palestinskému konfliktu. Značné důsledky měla teze o specifičnosti holocaustu rozvinutá Jürgenem Habermasem v osmdesátých letech 20. století během známé Historikerstreit (sporu historiků) proti alibistické relativizaci ze strany Ernsta Nolteho. Habermasova argumentace měla v dané debatě jasný smysl, v dlouhodobém důsledku ale přispěla k ignorování jiných ukrutností, jejich znevažování nebo dokonce legitimizaci.³ Politika paměti obecně, a v případě odkazů k druhé světové válce zvláště, distribuuje jasné role a nepřipravuje na nové skutečnosti. V posledku se stala i zdrojem potlačování kritiky.

České vydání knihy o zneužívání křivých obvinění z antisemitismu v Německu vybízí ke srovnání s českou situací. Česko je koneckonců výrazně ovlivňováno německou ekonomikou i veřejnou diskusí až do té míry, že je někdy označováno novinářským klišé „sedmnáctá spolková země“. Zároveň jde o blízkost velmi asymetrickou, Česko je nejen mnohem chudší ekonomikou s výrazně nižší cenou práce, ale také zemí, která si velmi nerovnoměrně osvojuje také „německou ideologii“.⁴ Srovnání proto může být pozoruhodné i z tohoto hlediska.

V tomto doslovu ukážeme rozdíly i podobnosti mezi německou a českou situací. Nejdřív představíme různé zdroje morálních panik v odlišné konstrukci kolektivní paměti a zdrojích převládajícího českého proizraelského postoje. Pak ukážeme, jak snaha prosadit v českém prostředí koncept „nového antisemitismu“ znamená zastírání reálných zdrojů (relativně slabého) českého antisemitismu a jak je tento koncept zneužíván vůči (rovněž relativně slabému) propalestinskému hnutí. Podobně jako kniha Donatelly della Porta se pak zaměříme zejména na růst případů represe po 7. říjnu 2023, jejich jednotlivé podoby a používanou argumentaci. Ukážeme, že tlak dopadá zejména na ženy, LGBT, závislé kulturní instituce a Čechopalestince.

* * *

Pokud jde o zdroje morálních panik v politice paměti, památka holocaustu hraje výraznou roli i v českém kontextu. Hraje ji však jinak než v Německu. Češi se nechápou jako „národ pachatelů“, což je ve srovnání s Německem pochopitelné, je v tom ale i prvek alibismu. Svou vlastní historii antisemitismu skryli za jednoznačnou identifikaci s odpůrcem antisemitismu Tomášem G. Masarykem a za jeho ústřední místo v národním panteonu. Masaryk byl přitom v době, kdy bojoval proti pověře o rituální vraždě, napadaným stoupencem menšinového stanoviska. Zároveň zklamal naděje Čechožidů (a nejen jich), že přijde s konceptem občanského národa, který by byl otevřený Čechům i Židům. Jeho podpora sionismu tak plynula spíše z malé otevřenosti vůči židovskému prvku jako součásti evropských národů než z filosemitismu.⁵ Ani první republika nebyla prosta antisemitismu, který pak navíc vybujel během jejího konce a republiky druhé.⁶ Masaryk se svým antiantisemitismem se ovšem mohl stát symbolem dlouhodobě, i pro vymezení části české inteligence proti stalinskému a poststalinskému antisemitismu minulého režimu, jak se projevil během procesu se Slánským a v jisté míře i v reakcích na šestidenní válku v roce 1967 a na „pražské jaro“ roku 1968.

Rozhodující je ovšem vývoj bezprostředně po roce 1989. Nejen, že se holocaust stal ze srozumitelných důvodů paradigmatem zločinů 20. století a totalitarismu (česká společnost se na rozdíl od německé nevyrovnávala se svým podílem viny za holocaust Židů, nejen proto, že byl mnohem menší a méně viditelný, ale také proto, že se sama chápala jako oběť nacistických zločinů a konkrétně holocaustu českých Židů, kteří tvořili většinu českých obětí nacismu). Z okrajovějších proudů se do mainstreamu dostala také fascinace židovskou kulturou a obecnější filosemitismus. Ten měl řadu podob a jednou z nich se stal obdiv vůči blízkovýchodnímu izraelskému „Davidovi“ vzdorujícímu arabskému „Goliášovi“. Podpora Izraele, jakkoli našla několik historických zdrojů, z nichž šlo vytvořit iluzi tradice (vedle zmíněného obrazu Masaryka i poněkud paradoxně vzpomínku na dodávky zbraní v roce 1948),⁷ byla především součástí odmítnutí komunistické (a v tomto kontextu: propalestinské) minulosti a přihlášení se k Západu. Zpočátku, v devadesátých letech 20. století, padlo znovunavázání přátelství s Izraelem v jedno s pokusem o mírový proces mezi Izraelci a Palestinci. Objekty českých sympatií v Izraeli se tak mohli stát i izraelští protagonisté tohoto procesu jako Jicchak Rabin.

Neúspěch mírového procesu jen krátce předcházel 11. září 2001 a „válce proti teroru“, která výrazně posílila již dříve rozšířenou českou islamofobii či přímo protiarabský rasismus.⁸ Zároveň dál působila tendence promítat na Izrael idealizovaný stereotyp, což vytvořilo jasný protiklad: „muslimští palestinští teroristé“ vs. „jediná demokracie na Blízkém východě“, která se pouze „brání násilí“. České postoje se tak často rozcházely už v devadesátých letech a zejména posléze s názory západoevropských společností a politiků, v řadě případů realističtějších vůči mocenské politice Izraele, snažících se o vyváženější přístup a někdy také citlivějších k utrpení Palestinců. Izraelsko-palestinský konflikt se tak stal jedním z témat, která vymezovala „novou Evropu“ vůči „staré Evropě“ a kde solidarita s Izraelem a USA umožnila Čechům nárokovat si převahu nad „západoevropskou naivitou“ a cítit se „západnější než Západ“.

Podpora Izraele se stala velmi širokým překrývajícím se konsenzem zahrnujícím celou řadu pozic a identit. Liberální pravice, střed i levice mohla obdivovat Izrael jako „jedinou demokracii na Blízkém východě“, konzervativněji ladění autoři vnímali Izrael jako realistickou „předsunutou výspu Západu“ se silnou armádou a bojovým duchem. Etničtí nacionalisté mohli cítit souznění s nacionalismem Izraele – slova tehdejšího premiéra Miloše Zemana, který při své návštěvě v únoru 2002 doporučil Izraelcům odsun Palestinců po vzoru československého odsunu sudetských Němců, byla sice skandálním extrémem, ale zároveň i výmluvným vyjádřením. Také české židovství, nacházející se během minulého režimu ve stínu a pod represivním tlakem, se obnovovalo s výrazným odkazem k Izraeli a na základě solidarity s ním. Oproti tomu spíše opomíjelo ty proudy a tradice židovství, které měly k sionismu a Izraeli kritičtější či přímo konfliktní vztah.

Naopak relativně slabé jsou v českém prostředí posledních pětatřiceti let oba fenomény, které jsou v morální panice z údajného „nového antisemitismu“ propojovány (vesměs uměle) dohromady: antisemitismus i hnutí solidarity s Palestinou. Obojí navíc vychází z výrazně odlišných prostředí a motivací.

Reálný antisemitismus české společnosti našel své zdroje na krajní pravici a v některých minoritních podobách antikomunismu a politického katolicismu. Antisemitské prvky obsahovala Analýza 17. listopadu 1989 bývalého politického vězně Miroslava Dolejšího z roku 1990 a antisemitsky psal také Týdeník Politika (1991–1992) Jaroslava Voříška a Josefa Tomáše, přicházejících původně z prostředí křesťanské demokracie. Zde vyšel mimo jiné „Seznam Židů a míšenců v české politice a kultuře“, za což byl týdeník zakázán a vydavatel posléze potrestán vězením. S antisemitismem pracovali Republikáni Miroslava Sládka (redaktor jejich týdeníku Republika Tomáš Kebza dokonce ve svých článcích publikoval anonymizované citace vůdčích nacistů) a také krajně pravicoví skinheadi, jejichž část byla zdrojem českého neonacismu. Neonacistický antisemitismus vyvrcholil pokusem o pochod židovským městem v Praze na výročí Křišťálové noci 2007 – provokaci zastavila policie a vystoupila proti ní široká koalice odpůrců rasismu, včetně Antifašistické akce. Ačkoli pro neonacistickou ideologii jsou Židé nejdůležitějšími nepřáteli, většina jejich násilných útoků se týkala Romů a migrantů; židovských cílů fyzického násilí bylo v tomto srovnání spíše málo.

V nultých letech se dalším významným zdrojem antisemitismu staly konspirační teorie, pro něž vytvářela podhoubí rozšířená islamofobie. Je výmluvným detailem, že nejvýraznější český protagonista antisemitských postojů v novém miléniu Adam B. Bartoš vzešel z prostředí Mladé pravice, kombinující konzervativní euroskepticismus, islamofobii a ideologii „záchrany Západu“ a jedním z jeho prvních veřejných vystoupení byla účast na demonstraci na podporu Izraele. Později se vyvinul směrem ke konspiračním teoriím, které rozvíjel ještě jako oblíbený novinář v prostředí Václava Klause, jemuž lichotil sepisováním seznamů „pravdoláskařů“. Následně se projevoval jako otevřený antisemita s bizarním repertoárem sahajícím od „odhalování“ údajného židovského vlivu v médiích a politice přes historický revizionismus ve vztahu k první republice a hilsneriádě (ve výmluvně pojmenované knize Obřezaná republika) až po publikaci antisemitských textů z minulosti (včetně Protokolů sionských mudrců). Tyto přístupy nadále kombinoval s islamofobií (proslul máváním oprátkou pro „zrádce národa“ na demonstraci během uprchlické krize) a odporem k Evropské unii. Jím vedená strana Ne Bruselu – Národní demokracie získala ve volbách do Evropského parlamentu roku 2014 celkem 0,46 % hlasů, což je výmluvné svědectví o dosavadním potenciálu politiky vedené otevřenými antisemity v českém kontextu.

Antisemitismus se stal také v desátých letech 21. století součástí repertoáru některých proruských dezinformačních platforem, opět zejména těch pracujících s teoriemi spiknutí.

Pokud jde o hnutí solidarity s Palestinou, jednalo se v českém kontextu až do 7. října 2023 o relativně malé skupiny a iniciativy, mobilizované k protestům především vojenskými akcemi Izraele: Přátelé Palestiny, International Solidarity Movement Czech Republic, Židovský hlas solidarity. Vycházejí především z levicového prostředí, které je antirasistické a tedy také antiantisemitské. Nikdy se jim nepodařilo ani vzdáleně vyvážit jednostranně proizraelské nastavení veřejné debaty a politiky, tak jako se to nepodařilo ani kritickým veřejným vystoupením některých novinářů a akademiků (zejména arabistů a politologů). Ani v kontextu současné války proti Gaze nenabralo hnutí proti ní rozsahu, který by odpovídal západoevropským zemím či USA.

Existuje dlouhodobá snaha přenést do tohoto kontextu koncept „nového antisemitismu“ spojený s představou, že hlavní antisemitské nebezpečí nyní hrozí z propalestinské levice, což píší někteří proizraelští autoři už od nultých let. Sdílí tak některé intelektuální chyby se západními autory, kteří ho prosazují v jiných kontextech. Jde zejména o ty, které vedle jiných autorů popisuje i Donatella della Porta: bagatelizaci zdrojů, z nichž vychází skutečně nebezpečný (a v některých případech bohužel dokonce vražedný) antisemitismus, a zároveň potlačování legitimní kritiky Izraele křivým obviněním z antisemitismu. V situaci relativně slabého antisemitismu a zároveň i slabého propalestinského (nebo byť i jen mírového) hnutí v Česku bylo navíc dost obtížné hledat pro takový pojem jakékoli empirické referenty. I proizraelští publicisté a představitelé oficiálních židovských organizací, kteří se pokoušeli pojem prosadit, často nedokázali říct, koho v českém kontextu mají na mysli.⁹

K rušení vycházejícímu z tohoto zacházení s pojmem „nový antisemitismus“ došlo patrně poprvé v českém kontextu v únoru 2010 během návštěvy amerického židovského politologa Normana Finkelsteina, autora knihy Průmysl holocaustu, v Praze. Všechny tři instituce, které pořádaly jeho přednášky a semináře (Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Ústav mezinárodních vztahů a Akademie věd České republiky) čelily tlaku, aby akce odvolaly. Poslední z uvedených institucí, Akademie věd České republiky, plánované Finkelsteinovo vystoupení zrušila.

V několika případech bylo křivé obvinění z antisemitismu zneužito v politickém boji. V roce 2018 k tomu došlo neúspěšně, kdy se pravicový novinář Jan Palička pokusil za „antisemitu“ označit Pavla Čižinského (Praha sobě) kvůli jeho kritice Izraele a zmařit tím nastupující koalici Pirátů, Praha sobě a dalších sil v hlavním městě Praha. V roce 2020 došlo k úspěšné diskreditaci navrhovaného kandidáta do Senátu Tomáše Tožičky na základě jedenáct let starého facebookového statusu, kde odsoudil operaci Lité olovo jako „genocidu“ a „cílené vraždění dětí“ „s podporou západních mocností“, který byl doplněný obrázkem s propletenou svastikou a Davidovou hvězdou.¹⁰ Rozsáhlý tlak vedl k tomu, že vedení České pirátské strany vyzvalo Tožičku, kterého strana původně kandidovala, k odstoupení z voleb.

Ještě předtím, v lednu 2019, přijaly obě komory českého parlamentu usnesení, kterým se přihlásily k „právně nezávazné“ „pracovní definici“ pocházející od International Holocaust Remembrance Alliance (IHRA). Samotný text definice je především vágní.¹¹ Součástí definice je nicméně i soubor příkladů (jakkoli je podle deklarace „třeba [je] nahlížet v celkových souvislostech“), kde je vedle jasně antisemitských tropů umístěno např. 

upírání práva židovského národa na sebeurčení, například tvrzení, že existence Státu Izrael je uskutečněním rasistického záměru, uplatňování nestejného přístupu v tom smyslu, že od Izraele je vyžadováno jednání, které se neočekává ani nevyžaduje od žádného jiného demokratického státu, používání symbolů a představ spojených s klasickým antisemitismem (například tvrzení, že Židé zabili Ježíše nebo používají křesťanskou krev k rituálním účelům) k popisu Izraele nebo Izraelců, srovnávání současné izraelské politiky s politikou nacistů.¹²

Uplatňování těchto na první pohled nekontroverzně formulovaných příkladů má potenciál podstatně rozšířit prostor údajného antisemitismu a naopak zúžit prostor pro rámce, které jsou běžné pro kritiku jiných států vedoucích válku nebo upírající jinému národu právo na sebeurčení. Diskuse o rasistických prvcích v sionismu je legitimním odborným sporem.¹³ Samotná existence „židovského národa“ je stejně jako existence všech ostatních národů sporná, není objektivním faktem, ale produktem historických procesů, v nichž hraje neopominutelnou roli politická vůle. Realizace „práva židovského národa na sebeurčení“ v Izraeli/Palestině je jedna z nacionalistických interpretací židovství a naráží na problém, že na daném území žilo palestinské obyvatelstvo, které rovněž usilovalo o své sebeurčení. Rezoluce OSN z roku 1948 požadovala židovský i arabský stát, což nebylo dodnes realizováno. Od Izraele je tedy někdy „vyžadováno jednání, které se neočekává ani nevyžaduje od žádného jiného demokratického státu“ prostě proto, že žádný jiný demokratický stát není v současné době v tak silném konfliktu s mezinárodním právem a s původním obyvatelstvem území, které si nárokuje. Odmítnout „používání symbolů spojených s klasickým antisemitismem“ je pochopitelně na místě, někteří kreativní interpreti nicméně tento bod vykládají tak, že např. už pouhý výrok odpůrců války v Gaze „Izrael vraždí děti“ je navázáním na antisemitský trop o rituální vraždě.¹⁴

Pokud jde o srovnávání současné izraelské politiky s nacisty, je to jistě otázka vkusu a potenciálně velmi zavádějících historických paralel. Na druhou stranu nejde o přístup specifický pro vztah k Izraeli. V současné době dochází k podobnému srovnávání ve vztahu k Putinovu Rusku, v nultých letech bývala podobně rámována Bushova Amerika. Německý nacismus existuje v historické paměti jako strůjce paradigmatické války moderních dějin, je proto pochopitelné (byť často nemístné a nevkusné), že je zároveň zdrojem přirovnání v rétorice, která chce odsoudit současné války a s nimi spojené zločiny. Vzhledem k zločinům nacistického Německa na Židech mohou být v tomto případě srovnání zvláště zraňující (i když v jisté míře to samé platí o Rusku, uvážíme-li zločiny nacistického Německa na Rusech), těžko je ale sama o sobě vnímat jako antisemitská. Řada izraelských představitelů a proizraelských autorů navíc často používá paralelu Hamásu nebo někdy i všech Palestinců nebo Arabů s nacisty, legitimizují bombardování Gazy bombardováním německých měst za druhé světové války (v době, kdy probíhal holocaust) apod. Devalvace památky obětí nacismu a jmenovitě holocaustu přitom v tomto případě nebývá příliš namítána.

Proti rezoluci přijímající definici IHRA hlasoval k překvapení mnohých jako jediný poslanec Karel Schwarzenberg (TOP09), bývalý ministr zahraničních věcí. Svůj postoj odůvodnil: „Můžu kritizovat politiku Izraele – a já jejich politiku nyní považuji za nešťastnou. Ale můžu ji kritizovat, aniž bych byl protižidovský. Ztotožňovat tyto dvě věci je izraelská propaganda.“¹⁵ Parlament spolu s touto definicí přijal také několik rezolucí vyslovujících se pro právo Izraele „na existenci a obranu“, proti všem snahám o bojkot Izraele a žádajících vládu, aby usilovala o to, aby všem iniciativám vyzývajícím k bojkotu byly odejmuty prostředky EU a OSN.

O zneužitelnosti příkladů uvedených v definici IHRA podala výmluvné svědectví další kontroverze: vystoupení ministra zahraničních věcí Tomáše Petříčka spolu s jeho předchůdci Lubošem Zaorálkem a Karlem Schwarzenbergem proti anexi židovských osad Izraelem v květnu 2020. Nejen, že byl text ostře odsouzen prezidentem Zemanem a premiérem Babišem, ale v následné debatě byl Luboš Zaorálek obviněn z antisemitismu za větu „Je naší povinností zastat se Palestinců, pokud jim hrozí podobný osud, který stíhal opakovaně Československo ve dvacátém století“. Tato formulace podle představitelů České pobočky Židovského národního fondu, České společnosti přátel Izraele a B’nai B’rith implikovala nepřijatelné srovnání Izraele s nacistickým Německem, a proto byla antisemitská.¹⁶

* * *

Ze zavádějícího vymezení antisemitismu také dlouhodobě vycházejí zprávy o projevech antisemitismu vydávané Federací židovských obcí v ČR. Vedle skutečně antisemitských textů zde byl v roce 2015 za antisemitský označen např. rozhovor s izraelským historikem (emeritním profesorem telavivské univerzity) Šlomem Sandem¹⁷ a v roce 2019 zde byly za antisemitské prohlášeny vystoupení izraelského historika Ilana Pappého i dopis na jeho podporu. Výroční zprávy hlásí nárůst četnosti antisemitských incidentů po 7. říjnu 2023, vzhledem k pochybné metodologii je ale nelze pokládat za použitelný zdroj. Jak uvádí novinářka Magdaléna Dušková v reakci na zprávu o antisemitismu za rok 2023:

Dostáváme se … do paradoxu, kdy není možné upozorňovat na porušování mezinárodního práva a válečné zločiny, aniž bychom nebyli označováni za antisemitky a antisemity… Snaha spojovat kritiku Izraele s nenávistí proti Židům a antisemitismem je tedy manipulativní a zároveň politicky chytrý krok. V českém prostoru dostává díky konceptu „nového antisemitismu“ Izrael bianco šek na veškeré násilí, které páchá na palestinských civilistech. Jak nicméně ukazuje opozice přímo v Izraeli, kritika státního násilí nemá s nenávistí proti Židům nic společného.

… Dokud bude za antisemitismus považovaná i kritika Izraele, nebude možné monitorovat jeho reálný vývoj a projevy, a tedy promýšlet funkční strategie, jak proti němu bojovat. Antisemitismus, který vybízí k nenávisti nebo násilí proti Židům, je totiž reálný problém, který si zaslouží vážnou pozornost a zkoumání. Stejně jako všechny typy rasové nenávisti.

Pokud ho budeme zlehčovat a zaměňovat za politickou kritiku celého státu, ublížíme tak paradoxně lidem, na něž reálný antisemitismus opravdu dopadá, tedy Židovkám a Židům.¹⁸

Zatímco v důsledku metodologických chyb a politické zaujatosti nemáme přehled o tom, zda a jak v důsledku války skutečně roste antisemitismus, změnila se po 7. říjnu 2023 a zejména po invazi Izraele do Gazy situace českého hnutí solidarity s Palestinou. Překročilo hranici několika nepočetných skupin, organizovalo rozsáhlé demonstrace a svůj nesouhlas s izraelským postojem vyjádřily i mnohé veřejné autority (Tomáš Halík, Anna Šabatová). Solidarita s Palestinou přestala být marginalizovanou pozicí a stala se (jakkoli stále slabým) vyzyvatelem postoje českého establishmentu, který nicméně pokračoval v politice neochvějné podpory Izraele nejen tam, kde jej odmítalo podporovat Německo, ale dokonce i tam, kde v jeho prospěch neintervenovala ani Orbánova krajně pravicová vláda Maďarska, jinak evropský nejspolehlivější spojenec Netanjahuovy krajně pravicové vlády Izraele.¹⁹ Rovněž česká mainstreamová mediální scéna si zachovala během války jednostranné proizraelské rámování situace, včetně zaujatých a manipulativních příspěvků novinářů veřejnoprávních médií Davida Borka a Jakuba Szántóa z České televize či Barbory Tachecí z Českého rozhlasu.

* * *

Posílení mírových a propalestinských aktivit v Česku po říjnu 2023 byl pochopitelně impulz pro některé české podnikatele v oblasti morální paniky pokusit se využít křivých obvinění z antisemitismu a vyvolat morální paniku za účelem diskreditace propalestinského hnutí. K zesílení paniky posloužila instrumentalizace transnacionálního charakteru hnutí. Jak demonstruje Stuart Hall a jeho spoluautoři v knize z roku 1978 Policing the Crisis, morální paniku lze snadno vyvolat i v místech, v nichž se „lidoví ďáblové“ nevyskytují v takovém množství – stačí totiž ukázat, že problém se šíří někde jinde a je potřeba zabránit tomu, aby se dostal k nám. Na jednu stranu vykreslení v konkrétních geografických kontextech hrozbě dodává na reálnosti, na druhou stranu ji umožňuje vylíčit v těch nejděsivějších konturách, které většina příjemců sdělení nebude mít možnost ověřit vlastní zkušeností.²⁰ V kontextu démonizace propalestinského hnutí zapůsobily zejména protesty na amerických univerzitních kampusech, tendenčně rámované českými médii jako antisemitské a čtené prizmatem dlouhodobějšího chápání „amerických univerzit“ jako semeniště proticivilizačního zla.

Před situací na Západě ale varovaly i kampaně morální paniky vycházející z rozšířené české islamofobie. Takové kampaně jako zdroj antisemitismu na Západě identifikovaly kromě radikálních studentů také migranty arabského původu. Učebnicovým případem takové snahy byla reportáž informující o násilných potyčkách mezi izraelskými fanoušky týmu Maccabi a obyvateli Amsterdamu. Ve snaze vykreslit násilnou odvetu amsterdamských obyvatel arabského původu vyvolanou rasistickými útoky fanoušků Maccabi jako antisemitský pogrom Česká televize odvysílala záběry izraelských fanoušků páchajících násilí v ulicích Amsterdamu a uvedla, že se jedná o amsterdamské obyvatele. Autoři reportáže David Borek a Jakub Szántó situaci přirovnali ke Křišťálové noci, jejíž výročí bylo následující den.

Kromě mediální démonizace čelilo hnutí solidarity s Palestinou tlaku a represím ze strany vlády, včetně provokace ministryně obrany Černochové, která přišla na jednu z jeho demonstrací s izraelskou vlajkou,²¹ a výhrůžek ministerstva vnitra, že by skandování hesla „From the River to the Sea, Palestine will be free“ mohlo být trestným činem.²² Nejvyšší správní soud posléze rozhodl, že varování ministerstva vnitra a návazné jednání pražského magistrátu, které kvůli heslu zakázalo jedno shromáždění a posléze pohrozilo rozpuštěním jiného, bylo neoprávněné a heslo samo o sobě český právní řád nepřekračuje.²³

* * *

Přetékání morální paniky přes státní hranice může mít ale i jinou podobu než vytváření stereotypních obrazů „amerických univerzit“ a „islamizace Evropy“ nebo přenos neadekvátních termínů jako „nový antisemitismus“. Někdy jde rovněž o působení vztahů ekonomické a ideologické závislosti periferie a semiperiferie na centru. To byl příklad zrušeného financování českého radikálního feministického online magazínu Druhá směna. Jeho redaktorky týden po 7. říjnu publikovaly na svých sociálních sítích ikonografiky na podporu Palestiny, v nichž situaci interpretovaly skrze perspektivu dekoloniálního, antirasistického a antiimperialistického feminismu. „Žádná ideologie, která propaguje nadvládu jedné skupiny nad druhou a operuje na utlačovatelských narativech, není slučitelná s ideologií feminismu,“ deklarovaly ve svých postech redaktorky. Poté co Izrael 13. října 2023 oznámil, že má obyvatelstvo severní části pásma Gazy 20 hodin na evakuaci, obvinily redaktorky magazínu ve svém postu tento stát z páchání genocidy. V reakci na postoj Druhé směny podala Anna Hájková, česká historička působící na University of Warwick a zaměřující se na téma LGBTQ+ obětí holocaustu (etika i kvalita jejích výzkumů byla několikrát zpochybněna),²⁴ stížnost německé centrále Nadace Rosy Luxemburg. Ta na základě udání Hájkové časopisu zastavila financování na další rok.

Terčem dalšího z pokusů o vyvolání morální paniky se v roce 2024 během voleb do Evropského parlamentu stala i lídryně kandidátky Strany zelených Johana Nejedlová. Zatímco v případě Druhé směny byla důvodem zrušeného financování slova na podporu Gazy, v případě Nejedlové stačilo k tvrzení o „bujícím antisemitismu“ to, že od ní naopak žádná slova nezazněla. Nejedlová, ředitelka neziskové organizace Konsent zabývající se sexuálním násilím a výrazná představitelka liberální feministické scény, se stala terčem kritiky Hájkové a dalších kvůli tomu, že ani ona, ani Konsent nevydaly veřejné prohlášení odsuzující násilí páchané Hamásem na židovských ženách 7. října 2023.

Tato obvinění se objevila v červnu 2024, tj. v době, kdy už v Gaze byly desetitisíce mrtvých, většina z nich ženy a děti. Hájková ve svém veřejném statusu na sociální síti Facebook Nejedlovou (absolventku Lauderovy školy při židovské obci – Gymnázia Or chadaš) otevřeně označila za antisemitku. Uvedla přitom, že její „mlčení ohledně 7. října“ zaznamenala v únoru stejného roku. Tou dobou se už mezinárodním veřejným prostorem šířil propagandistický film Screams before silence, jejž natočila americká liberální feministka Sheryl Sanberg, bývalá provozní ředitelka společnosti Meta.²⁵ Předtím v prosinci 2023 New York Times publikoval článek „Screams Without Words“ popisující znásilnění některých obětí, proti čemuž se ohradili pozůstalí popsaných obětí, kteří uvedli, že svědectví v článku jsou lživá a neodpovídají stavu, ve kterém byly oběti nalezeny.²⁶ Cílem textu i filmu bylo instrumentalizovat sexuální násilí, které údajně páchali členové Hamásu, vyvolat odpor k Palestincům jako národu, a delegitimizovat tak jakoukoli iniciativu, která se staví na palestinskou stranu. Údajné ticho feministek Sandberg označila za „ohlušující“ a právě z ohlušujícího ticha obvinila i Hájková Nejedlovou. Nejedlová na nátlak Hájkové následně zveřejnila status, v němž ovšem odsoudila jak násilí, které 7. října páchal Hamás, tak zcela nepřiměřenou odvetu Izraele.

Vzhledem k tomu, že zmíněný post s Hájkovou předem nekonzultovala, Hájková se rozhodla ji veřejně delegitimizovat: Nejedlová se údajně neomluvila voličům a voličkám Zelených, relativizovala násilí 7. října a navíc udělala ve slově „Židovka“ překlep. Slovy Hájkové: „rozhodla se zůstat antisemitkou“.²⁷

Ve jménu „feministických hodnot“ se rovněž nesl dosud asi nejabsurdnější pokus o vyvolání morální paniky, respektive o umlčování domnělé podpory Palestiny veřejně činnými ženami, který na sociálních sítích vyvolal post dvou tehdejších představitelek Pirátské strany Adély Šípové a Jany Michailidu. Ty byly podrobeny kyberšikaně na síti X poté, co zveřejnily fotografii ze setkání v hospodě u příležitosti 17. listopadu, kterou doplnily o tři emotikony ve tvaru srdce. Zmíněná srdce měla červenou, černou a zelenou (v ten samý den probíhala akce univerzitní stávky za klima) barvu. Barevná kombinace srdíček (bez ohledu na to, že chyběla bílá) vyvolala mezi uživateli sítě X okamžitou reakci: jedná se o podporu Palestiny, tudíž o antisemitismus. Status měl okolo 800 komentářů, v nichž převažovaly především ty nenávistné. Útoků se zúčastnily i výrazné osobnosti jako novinář Petr Honzejk, režisér Jan Hřebejk nebo europoslanec Tomáš Zdechovský. Nechyběly ani tradiční femonacionalistické argumenty. Novinář Petr Honzejk ženy například varoval: „Samy bez manželů či otců v hospodě, to by se Vám, milé dámy, v Palestině, za kterou srdíčkujete, asi nepoštěstilo…“ Ačkoliv se status k tématu Palestiny nevyjadřoval, popsaná událost jasně manifestovala to, jak tradiční představy o misogynní palestinské společnosti slouží v české debatě jako nástroj delegitimizace žen, které by se k tématu porušování lidských práv a páchání válečných zločinů izraelskou armádou chtěly veřejně vyjádřit.²⁸

Cílem takových útoků je vytvoření představy „pomatených feministek“, které se odvrátily od „skutečných hodnot“ feminismu a podporují patriarchální společnost. Podobné útoky se v českém veřejném prostoru objevují i v kontextu hnutí za práva queer lidí. Ve svém textu „Být Židovkou a queer po 7. říjnu“ napsala jeho autorka, básnířka Anna Štičková: „Domnívala jsem se, že antisemitismus jako integrální součást levicového smýšlení je už dávno minulostí, protože jsme se poučili ve třicátých letech, že to eufemisticky řečeno nevede k ničemu dobrému. Jak moc jsem se mýlila…“²⁹ Jako důkaz antisemitismu na české queer scéně uvádí autorka textu palestinské vlajky přítomné na queer akcích.

Článek Štičkové je esejem, který se prezentuje jako apolitická emocionální zpověď zachycující prožitky queer Židovky zažívající rozpor svých dvou identit. Svým obsahem se ale překrývá s dominantním českým diskurzem, v němž je palestinská vlajka chápána jako symbol terorismu. Přítomnost palestinských vlajek se stala terčem několika kampaní morální paniky, které měly opravdu hmatatelné dopady. Mezi ně patří především odebírání dotací kulturním institucím a organizacím. To se stalo galerii Světova 1, které se zastupitelé Prahy 8 v prosinci 2024 rozhodli odebrat dotace za to, že ve svém okně vyvěsila právě palestinskou vlajku. Své rozhodnutí zastupitelstvo odůvodnilo tím, že se jedná o „faktickou podporu propalestinského a protiizraelského terorismu“. V usnesení zastupitelstvo rovněž uvedlo požadavek, že ve všech veřejnoprávních smlouvách o poskytnutí dotace Městskou částí Prahy 8 na pořádání akcí financovaných z dané dotace nesmí být žádným způsobem zapojeni žadatelé, kteří podporují antisemitismus, terorismus, rasismus nebo xenofobii. Paradoxně byl návrh na usnesení předložen členy dvou krajně pravicových populistických stran, Trikolóra a SPD, jejíž předseda Tomio Okamura v současnosti čelí trestnímu stíhání za propagaci rasismu.

Městská část zde přitom následovala zastupitelstvo hlavního města Prahy. To podobně znějící rezolucí reagovalo na přítomnost propalestinských protestujících na pochodu Prague Pride v srpnu 2024 s palestinskými vlajkami a transparenty kritizujícími válečné zločiny státu Izrael. Usnesení navrhli zastupitelé z pravicově populistických stran ANO a SPD, podpořili je ale také zastupitelé z ODS a KDU-ČSL, přičemž nebylo jasné, do jaké míry byl útok na propalestinské protesty jen prostou záminkou k útoku na podporu LGBTQ+ festivalu ze strany hlavního města. Zastupitelé deklarovali, že Praha plně uznává existenci státu Izrael, odsuzuje jakékoliv pokusy o její zpochybnění a distancuje se od zapojení propalestinských a protiizraelských aktivistů prezentujících se jako prague4palestineyouth do průvodu. Důvodová zpráva přitom ukázala, že doklady o údajné zavrženíhodnosti skupiny (použití hesla „from the river to the sea“ a označení války v Gaze za genocidu) nečerpali předkladatelé rezoluce z jejího vystoupení na Prague Pride, ale ze sociálních sítí – rezoluce tak vycházela z bizarní představy, že organizátoři akce s návštěvností v řádu desítek tisíc by měli všem účastníkům kontrolovat obsah sociálních sítí. Závěr rezoluce pak

ukládá Radě hlavního města Prahy prověřit možnost, aby ve všech veřejnoprávních smlouvách o poskytnutí dotace uzavíraných hlavním městem Prahou na pořádání kulturních nebo vzdělávacích akcí byla uplatněna smluvní podmínka, že do akcí financovaných z dané dotace nesmí být žádným způsobem zapojeni žadatelé, kteří podporují antisemitismus, terorismus, rasismus nebo xenofobii. V případě porušení této povinnosti bude příjemce dotace povinen dotaci vrátit.³⁰

Úspěšná kampaň morální paniky se nevyhnula ani výstavě „Svědectví prostoru: Role architektury v ochraně lidských a environmentálních práv“ v Galerii Jaroslava Fragnera, která byla na základě tlaku rektora ČVUT Vojtěcha Petráčka (ČVUT je zřizovatelem galerie) na počátku roku 2025 předčasně ukončena. Jeden z jejích autorů, Ahmed Gharbieh, a jeho projekt, Beirut Urban Lab, byl totiž nařčen z podpory terorismu. Odůvodněním byl fakt, že ve své doprovodné přednášce k výstavě Gharbieh uvedl, že získával při mapování zkázy v libanonských oblastech potřebné informace i od členů Hizballáhu. Jak uvádí arabistka Adéla Provazníková, v kontextu Libanonu, kde členové Hizballáhu sedí v parlamentu, je absurdní tuto skutečnost považovat za podporu terorismu, ale poukazuje naopak na uvědomění si pozicionality vlastního výzkumu.³¹ Mapa zobrazující ničivost ozbrojených útoků na libanonsko-izraelské hranici jasně ukazovala, že napáchané škody na libanonském území byly mnohonásobně větší než ty na území izraelském, a to jak v počtech, tak i v rozsahu destrukce.

K popsání izraelské vojenské strategie autor výstavy použil slovo „urbicida“, tj. postup, při kterém jsou záměrně likvidovány budovy, ulice a města a současně také mezilidské vztahy, kultura a identita. Termín urbicida se stal terčem kritiky s tím, že se jedná o nespravedlivé odsuzování státu Izrael.

* * *

Standardy chování se ještě zhoršují, pokud jsou odpůrci války Čechopalestinci. Jejich hlas je marginalizován a přistupuje se k němu často s apriorním podezřením, které vede až k cenzuře.

Antropolog Yasar Abu Ghosh byl napadán nejen anonymním internetovým davem, ale i ostouzen svým kolegou, profesorem z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy, pro svůj rodinný původ.³² Zatímco české veřejně činné ženy jako Nejedlová, Šípová a Michailidu se staly terčem veřejné morální paniky, jejímž cílem bylo umlčet jejich domnělou podporu Palestiny (ať už na základě barevných emotikonů u fotky zveřejněné na sociálních sítích, nebo jejich údajným „ohlušujícím mlčením“) tzv. měkkými nástroji – veřejným ponižováním a výsměchem, česko-palestinská umělkyně a aktivistka Yara Abu Aataya a její rodina se setkaly s umlčováním doslovným. Po tom, co Česká televize nahrála rozhovor s ní a vyprávění její tety Nemat, s níž se kvůli tomu komplikovaně spojila do válčící Gazy, se tvůrci reportáže Izraelské 11. září rozhodli celé vyprávění z reportáže vystřihnout.³³ Když v prosinci 2023 s Yarou Abu Aatayou vydaly rozhovor Novinky.cz, reagovalo na to jejich vedení ukončením spolupráce s oběma autorkami rozhovoru a potrestáním editora zodpovědného za vydání rozhovoru.³⁴

Yara Abu Aataya zpětně shrnula situaci takto:

Tehdy to pro mě bylo strašně náročné, volat rodině, mluvit nahlas o svém příběhu, klepala jsem se a cítila jsem se úplně nahá. Měla jsem pocit, že musím v přímém přenosu ukazovat utrpení vlastní rodiny, aby s námi, Palestinci, alespoň někdo soucítil. Opravdu ale musím podstupovat takové situace, abych v lidech vzbudila alespoň základní soucit? Myslím, že ne, že nemusím.³⁵

* * *

Terčem nálepkování se stala i Iniciativa za kritickou akademii, která se přitom ve svém ustavujícím prohlášení jasně vymezila proti antisemitismu. Iniciativu přesto napadla skupina signatářů v čele s historikem 18. století a pravicovým blogerem Ivem Cermanem, který se dlouhodobě věnuje psaní o historicích soudobých dějin na hranici nebo spíš za hranicí stalkingu, a v prosinci 2024 se proti ní vyjádřila Peticí proti akademickému antisemitismu, v níž mimo jiné uvedli:

Nový antisemitismus (čti antisionismus) již není ohraničeným fenoménem západních vysokých škol. Díky aktivitám této Iniciativy se etabluje i v českém vzdělávacím systému. … Mezi petenty jsou i autoři učebnic dějepisu a učitelé budoucích učitelů. Máme velmi realistickou obavu, že touto činností se antisemitské předsudky předají i mladším generacím.³⁶

Mezi požadavky petice byl i zákaz konání akcí Iniciativy na akademické půdě. Pod petici se podařilo získat 1622 podpisů (k 6. březnu 2025), avšak v akademickém prostředí, na které primárně cílila, rezonovala spíše odpověď Iniciativy, která prohlášení označila za nactiutrhání a křivé obvinění.³⁷ Akademické senáty dvou fakult Univerzity Karlovy (filozofické a humanitních studií) i Cermanova domovského pracoviště, Filozofické fakulty Jihočeské univerzity, petici odmítly s tím, že jde o „denunciační kampaň“ (FF UK) a produkt „agresivní a manipulativní rétoriky“ (FF JČU).³⁸ Po tomto neúspěchu se Cerman pokusil pokračovat v taktice osobních útoků a snaze vyvolat intervenci politiků do akademické sféry motivovanou sugescí bezpečnostní hrozby v článku s příznačným názvem „Propalestinské organizace na českých vysokých školách jsou bezpečnostní riziko“, v němž prohlásil, že „je ofenzíva propalestinských skupin na našich vysokých školách podobný případ hybridní války proti naší zemi, o jakou se pokouší Rusko“ a spojil tuto údajnou hrozbu s útoky na konkrétní odborníky.³⁹ Ojedinělé podpory pro jeho útoky se Cermanovi dostalo od Federace židovských obcí, která v prohlášení „k situaci na některých akademických pracovištích“ mimo jiné uvedla: 

Trend normalizace antisemitismu nebezpečně akceleruje.

Protiizraelský aktivismus, který na Stát Izrael uplatňuje dvojí standardy, není ve skutečnosti ničím jiným než antisemitismem. … Prvním organizovaným hlasem tohoto narativu v akademickém prostředí se stalo několik anonymních skupin převážně na sociálních sítích. V sofistikovanější a současně institucionalizované podobě vykresluje předsudečný obraz Izraele tzv. Iniciativa za kritickou akademii (IZKA).⁴⁰

* * *

„Malé české poměry“ a český provincialismus byly mnohokrát terčem oprávněné kritiky jako zdroj intelektuálních chyb a jednostranné veřejné diskuse, nebo i skupinového fanatismu ústícího do cancel culture. Leckdy je pochopitelnou reakcí představa, že co nejrychlejší bezvýhradné přijetí standardů z nějaké rozvinutější západní veřejné kultury představuje řešení a vysvobození z provinčnosti, opožděnosti a malosti.

Kniha Donatelly della Porta patří mezi texty, které připomínají, že i tak bohatá a rozvinutá veřejná debata, jako je ta německá, má své závažné vnitřní problémy. Podobné jevy můžeme pozorovat i v českém prostředí, kde se často prosazují v pozoruhodně pokleslé a někdy až humorně absurdní podobě. To ovšem neznamená, že nemohou mít zastrašující účinky ve veřejném prostoru a poškodit, nebo i ničivě postihnout konkrétní jedince či instituce. Kniha Donatelly della Porta dobře ukazuje, že řešením naší situace není přenos domněle vyšších standardů odjinud, ale kritické a otevřené promýšlení možností a problémů veřejné debaty z jakéhokoli místa, na němž se nacházíme.

Autor a autorka jsou členy Iniciativy za kritickou akademii.

Poznámky

1. McRobbie, Angela, – Thornton, Sarah L. (1995). „Rethinking ‚moral panic‘ for multi-mediated social worlds“. British Journal of Sociology, 46(4), s. 559–574. https://doi.org/10.2307/591571↩

2. Cohen, Stanley (2002), Folk Devils and Moral Panics, Londýn: Routledge.↩

3. Forever in the shadow of Hitler?: original documents of the Historikerstreit, the controversy concerning the singularity of the Holocaust (1993), Atlantic Highlands, N.J.: Humanities Press, 1993, Barša, Pavel (2011), Paměť a genocida. Úvahy o politice holocaustu, Praha: Argo, Snyder, Timothy (2015), Politika života a smrti, Praha: Vize 97.↩

4. Ivan Krastev a Stephen Holmes v narážce na knihu Karla Marxe a Friedricha Engelse označují jako „novou německou ideologii“ přejímání německých standardů v postkomunistických zemích, viz Krastev, Ivan a Holmes, Stephen: Světlo, které pohaslo. Vyúčtování, Praha: Karolinum 2020, s. 70–79.↩

5. Patočka, Jan, Masaryk v boji proti antisemitismu, in: Patočka, Jan (2006), Češi 2 (práce nepublikované), s. 33–112. https://denikalarm.cz/2024/03/ceske-myty-o-konfliktu-mezi-izraelem-a-hamasem.↩

6. Frankl, Michal, Szabó, Miroslav (2015), Budování státu bez antisemitismu? Násilí, diskurz loajality a vznik Československa, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, Rataj, Jan (1998), O autoritativní národní stát, Praha: Karolinum.↩

7. Ty se přitom odehrály v rámci geopolitiky stalinského východního bloku. Viz opět https://denikalarm.cz/2024/0 3/ceske-myty-o-konfliktu-mezi-izraelem-a-hamasem↩

8. Sedláčková, Lucie (2010), Islám v médiích: mediální reprezentace sporu o karikatury islámského proroka Mohameda v Mladé frontě DNES, Liberec: Bor. Mendel, Miloš, Bronislav Ostřanský, Tomáš Rataj (2007), Islám v srdci Evropy: vlivy islámské civilizace na dějiny a současnost českých zemí, Praha: Academia.↩

9. https://www.lidovky.cz/ceska-pozice/levicovi-antisemitetezko-se-definuji.A140827_124102_pozice-tema_paja↩

10. https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/tomas-tozicka-izrael-palestina-senat-doplnovaci-volby-teplicko-teplice_2003021337_ako↩

11. „Antisemitismus je určitý způsob vnímání Židů, který lze popsat jako nenávist vůči Židům. Slovní a fyzické projevy antisemitismu směřují proti židovským i nežidovským osobám anebo jejich majetku, proti institucím a bohoslužebným místům židovských obcí.“ https://www. senat.cz/xqw/webdav/pssenat/original/90463/75783↩

12. Tamtéž.↩

13. Strobach, Vít (2015), Židé: národ, rasa, třída. Sociální hnutí a „židovská otázka“ v českých zemích 1861–1921, Praha: Nakladatelství Lidové noviny; Barša, Pavel (2022), Mezi Davidovou a rudou hvězdou: Židovské odpovědi na krizi liberální emancipace, Praha: Nakladatelství Lidové noviny.↩

14. https://medium.seznam.cz/clanek/ivo-cerman-proc-vznikla-petice-proti-akademickemu-antisemitismu-105435↩

15. https://www.respekt.cz/politika/schwarzenberg-kritika izraele-a-antisemitismus-neni-totez↩

16. https://www.facebook.com/kkl.cz/posts/nelze-srovnávat-nesrovnatelné-prohlášení-české-pobočky-židovského-národníhofond/1501759913338298/↩

17. https://www.fzo.cz/wp-content/uploads/Výroční-zpráva-o-projevech-antisemitismu-v-České-republice-za-rok-2015.pdf; https://denikalarm.cz/2015/12/izrael-neni-demokracie↩

18. https://denikalarm.cz/2024/08/antisemitismus-by-nemel-byt-bagatelizovan-ani-zneuzivan↩

19. https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-euronews-cesko-zablokovalo-prohlaseni-eu-vyzyvajici-k-primeri-vlibanonu-261791↩

20. Hall, Stuart, Chas Critcher, Tony Jefferson, John Clarke a Brian Roberts (1978), Policing the crisis: Mugging, the State, and Law and Order, London: Macmillan.↩

21. https://www.lidovky.cz/domov/demonstrace-gaza-palestina-cernochova-izrael-hamas.A231015_203335_ln_domov_atv; https://www.fzo.cz/6566/prohlaseni-fzo-k-situaci-na-nekterych-akademickych-pracovistich↩

22. https://www.novinky.cz/clanek/domaci-pouzivani-hesla-from-the-river-to-the-sea-muze-byt-trestnym-cinem-vzkazujeministerstvo-40450957↩

23. https://www.nssoud.cz/aktualne/tiskove-zpravy/detail/nejvyssi-spravni-soud-se-vyjadril-k-moznostem-omezeni-uzivanihesla-from-the-river-to-the-sea-palestine-will-be-free-nashromazdenich↩

24. https://www.theguardian.com/education/2020/dec/21/court-fines-historian-over-claims-holocaust-survivor-lesbian-affair; https://i-kanon.cz/2025/01/30/o-queernosti-anne-frankove↩

25. V minulosti se proslavila knihou Opřete se do toho (Lean in, 2013), v níž radila ženám, jak uspět v korporátním světě. Viz i https://denikalarm.cz/2024/11/ohlusujici-ticho-po-7-rijnu-feminismus-jako-bic-na-verejne-cinne-zeny.↩

26. https://www.nytimes.com/2023/12/28/world/middleeast/ oct-7-attacks-hamas-israel-sexual-violence.html; https://theintercept.com/2024/03/04/nyt-october-7-sexual-violence-kibbutz-beeri; https://mondoweiss.net/2024/01/family-of-key-case-in-new-york-times-october-7-sexual-violence-report-renounces-story-says-reporters-manipulated-them↩

27. https://www.facebook.com/photo/?fbid=10169217162165077↩

28. https://denikalarm.cz/2023/11/tri-srdicka-pro-adelu-sipovou-pravice-sikanuje-senatorku-na-zaklade-konspiracni-teorie/↩

29. https://revueprostor.cz/zidovka-queer-7-rijen↩

30. https://denikalarm.cz/2024/09/nenavidi-zastupitelstvo-hlavniho-mesta-prahy-vic-palestince-nebo-gaye-a-lesby↩

31. https://denikalarm.cz/2025/02/kdyz-prazske-kulturni-instituce-nepristupuji-na-dehumanizacni-diskurz↩

32. Tento kolega jej nejmenoval, ale výsměšně citoval. https://www.respekt.cz/podcasty/zapadni-levice-a-islamist e-utvorili-absurdni-koalici-za-osvobozeni-palestiny↩

33. https://denikalarm.cz/2023/10/proc-zavirame-pred-gazou-oci-unikatni-svedectvi-yary-abu-aatayi-se-do-ceske-televize-nedostalo↩

34. https://blisty.cz/art/116561-rozhovor-ktery-novinky-cz-vydaly-a-pak-zcenzurovaly.html; https://www.voxpot.cz/za-rozhovor-vyhazov-rekli-mi-ze-byl-propalestinsky↩

35. https://pagenotfound.cz/clanek/kvuli-vlade-a-jejim-postojum-se-prestavam-citit-jako-ceska-jak-palestinska-komunita proziva-posledni-rok↩

36. https://petice.com/proti_akademickemu_antisemitismu↩

37. https://blisty.cz/art/122934-cr-akademicky-a-akademici-odmitaji-narceni-z-antisemitismu.html↩

38. https://www.ff.jcu.cz/cz/fakulta/aktualne/vyjadreni-as-ff-ju-k-retorice-petice-proti-akademickemu-antisemitismu↩

39. https://forum24.cz/propalestinske-organizace-na-ceskych-vysokych-skolach-jsou-bezpecnostni-riziko; https://forum24.cz/kriticka-debata-neni-bezpecnostni-hrozbou-reakce-na-konspiracni-teorii-historika-iva-cermana↩

40. https://www.fzo.cz/6566/prohlaseni-fzo-k-situaci-na-nekterych-akademickych-pracovistich↩